Nejmenší evropský zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým s srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami. V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1-2 měsíců.

Rozšíření
Areál rozšíření zahrnuje téměř celou Evropu, chybí na Islandu a v Irsku, v kontinentální tundře a v suchých stepích a polopouštích; asijské populace jsou řazeny k jinému druhu (Capreolus pygargus - srnec sibiřský).

V ČR běžný druh všude od nížin po hřebeny hor, kam občas zabíhá. třída savci
řád sudokopytníci
čeleď jelenovití
rod jelen - Capreolus
Tato spárkatá zvěř patří k našim největším a nejrozšířenějším savcům. Určitě se Vám již někdy naskytl ten pohled na pasoucí se rodinku těchto nádherných zvířat. Tento sudokopytník má v létě krásnou rezavě hnědou srst. V zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě asi 30 cm dlouhé parůžky, které v listopadu shazuje a hned mu narůstají nové. Srnčí můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přispůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky. živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. Na pastvu vychází hlavně večer. Srnčí můžeme vidět jednotlivě, v páru, nebo rodinu.