Ahoj,

jmenuji se Lukáš VORÁČ,

datum narození 23.4.1995,



bydlím ve Vyškově u Brna,

mým koníčkem je rybaření,ježdění na kole, rugby a hlavně všechno co se přírody týče,

můj hudební styl vlastně moc ani není,poslouchám skoro úplně všechno až na dechovky teda,

nejradši mám segedínský guláš,

kamarádi mi říkají ori..tak to už by bylo asi všechno co byste o mě mohli vědět..
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 
 

Sika východní japonský

Vytvořeno Pá 17. duben 2009, 18:59:58 CEST | Poslední změna Pá 17. duben 2009, 19:01:00 CEST
Zvěř sika patří zoologicky do řádu sudokopytníků, podřádu přežvýkavců, čeledi jelenovitých, podčeledi jelenů, rodu jelen, podrodu Sika, druhu Cervus (Sika) nippon, Sika východní. Vyskytuje se u nás ve dvou poddruzích, a to jako Cervus (Sika) nippon nippon, sika východní japonský, a jako Cervus (Sika nippon hortulorum, sika východní mandžuský, známý spíše pod jménem jelen Dybowského.

Původní vlastí siky japonského jsou japonské ostrovy Hondo a Hokkai a siky mandžuského Korea, severovýchodní Čína a některé části východní Sibiře.

Mezi oběma poddruhy docházelo a dochází dodnes ke křížení, a to jednak spontánně, jednak řízeně, ve snaze ovlivnit velikost a tvar trofejí, neboť sika mandžuský nosí paroží mnohem silnější než jeho příbuzný. Toto křížení však nelze schvalovat ani ze zoologického, ani z chovatelského hlediska.

V našich volných honitbách naprosto převládá poddruh sika japonský, a tak se budeme zabývat pouze jím.

Do Evropy byla tato zvěř dovezena poprvé v roce 1970, a to do Anglie. K nám se dostala v roce 1891 a byla vysazena v oboře Kluk u Poděbrad. V současné době jsou větší chovy sika zvěře v Anglii, ve Francii, v Německu, v Dánsku, v Polsku a u nás. Hlášení z r. 1972 udávají, že v onom roce žila sika v českých zemích ve volných honitbách patnácti okresů a ve čtyřech oborách, a v celkovém počtu 894 kusů. Přes 800 kusů jarního kmenového stavu je hlášeno již od roku 1969. Roční odstřely v českých zemích přesahují 450 kusů (v roce 1971 to bylo 475 kusů). Na Slovensku jsou udávány poměrně nízké stavy této zvěře, např. v roce 1972 95 kusů, přičemž ročně se loví jen o něco málo více než deset kusů.

Jelen sika východní japonský dorůstá velikosti velmi slabého jelena evropského. Nedosahuje velikosti daňčí zvěře, ale svým zbarvením se jí trochu podobá, zvláště letním šatem. V kohoutku měří 81 až 86 cm a dlouhý bývá asi 120 cm. Živý samec váží kolem 55 kg a samice kolem 45 kg. Srst je červenohnědá, v létě posetá bílými skvrnami uspořádanými do podélných řad. V zimním šatě převládá jednobarevný tmavohnědý až šedohnědý tón. Stopy bílých skvrn se objevují v zimě pouze u samic. Sika má poměrně velký bílý obřitek, po stranách a nahoře skoro černě lemovaný. Hlava a krk jsou jednobarevné a shodují se se základní barvou těla. Na hřbetě je typický černý pruh sahající až na konec kelky. Typické pro siku je také bílé zbarvení horního a spodního pysku, které se jasně odráží od černé špičky větrníku. Bílý je také spodek kelky.

Jelen sika má chrup jako jelen evropský, tj. (0 1 6)/(3 1 6), neboli 34 zubů. Doba říje, za které se jeleni ozývají dlouhým a dosti pronikavým pískáním, probíhá ke konci října až v listopadu. Laně jsou březí (plné) 3é až 32 týdnů a kladou převážně v červnu po jednom kolouchu, vzácně dva. Matka kojí koloucha 3 až 4 měsíce. Mladá zvěř se osamostatňuje asi ke konci prvního roku života a pohlavně dospívá přibližně v jednom a půl roce věku.

Sika byla u nás původně chována pouze v oborách a parcích, ale velmi dobře se aklimatizovala i ve volných honitbách. Dobře snáší i naše nejtvrdší klimatické podmínky. Je to zvěř poměrně skromná, v pastvě nevybíravá. Svědčí o tom i ta okolnost, že největší a nejjakostnější populace je v Západočeském kraji, převážně v okrese Plzeň – sever, kde není přirozená úživnost nijak valná. Převažují sušší písčitá podloží. Snad právě to sikám vyhovuje.

Trofeje jelena siky japonského nemají zvláštní přitažlivost pro myslivce. Snad proto, že připomínají hodně slabé paroží jelena evropského. První paroží má většinou formu špičáka, druhé paroží formou vidláka nebo i šesteráka, další paroží pak jen vzácně formou osmeráka nebo dokonce desateráka. Korunová forma vlastně neexistuje. Typický pro paroží tohoto jelínka je poměrně vysoko nasazený očník, který svírá s lodyhou ostrý úhel. Kapitální paroží bývá 5é až 60 cm dlouhé a jeho rozloha dosahuje 40 až 50 cm. Nejsilnější paroží tohoto poddruhu vystavované a hodnocené v r. 1971 na Světové výstavě myslivosti a rybářství v Budapešti pochází k naší radosti z ČSSR a dosáhlo těchto hodnot: délka pravé lodyhy 57,2 cm, délka levé lodyhy 54,4 cm, rozloha 43,7 počet výsad 9, celkový počet CIC bodů 100,67. Je to světový rekord a zavazuje nás k tomu, abychom věnovali této asijské zvěři tu chovatelskou péči, kterou si zasluhuje.

Deset nejsilnějších trofejí jelena siky japonského vystavovaných v Budapešti

ZEMĚ ROK ULOVENÍ CIC BODY
ČSSR 1967 100,67
ČSSR 1968 98,19
Anglie 1967 97,46
ČSSR 1970 97,37
ČSSR 1950 97,35
Anglie 1968 96,50
Anglie 1968 95,04
NSR 1965 93,31
NSR 1968 93,00
Anglie 1968 91,74

Pořadí deseti nejlepších a nejsilnějších trofejí jelena siky japonského vystavovaných v Budapešti je uvedeno v tabulce.

Sika sice není naší původní zvěří, ale dobře se tu aklimatizovala a proto je třeba brát ji na vědomí. Význam této zvěře tkví zejména v tom, že je zoologickou zvláštností naší fauny.

Nejjakostnější trofeje jelenů sik pocházejí ze západočeské oblasti, ležící převážně v okrese Plzeň – sever. Další dobrá oblast leží v částech okresů Olomouc, Šumperk a Svitavy. Perspektivně by bylo vhodné zřídit ve volných honitbách těchto dvou lokalit chovatelské oblasti pro chov sik, a to podle vzoru jelenářských oblastí.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one